fbpx

Potratila jsem… Selhala jsem?!

Když jsem potratila Tristana v 11. týdnu těhotenství, stále se mi neodbytně vracela na mysl jedna věc. Selhala jsem!

Co jsem udělala špatně?

Pocit viny se na mě valil bez ustání. Hledala jsem odpověď. Žádná uspokojivá však nepřicházela. Ani kamarádky mě neukonejšily chlácholením, že za to určitě nemůžu. Že život takový prostě je.

Hledání viníka

Nadávala jsem si, že jsem těhotná chodila občas běhat. No běhat,  indiánským během  jsem uběhla něco okolo 2 km. Moje astma mi ani nedovolovalo běhat nějak intenzivněji.

Neměla jsem si všechno tak brát k srdci, hlavně konflikty v práci – to byla má další úvaha.

Toxoplazmóza

Pak přišel velký vztek na dlouholetého kamaráda, u kterého jsem byla měsíc před potratem na návštěvě a jehož rodina v bytě měla snad 10 koček. Kočky nalevo, kočky napravo, kočky všude. Ano, kočky a toxoplazmóza.

Řekněte těhotné ženě o účincích tohoto prvoka na plod – říká se, že způsobuje potrat –  a uvidíte, jak bude kočky obcházet obloukem. Já jsem to tenkrát netušila.

Toxoplazmózu mi pak paní doktorka, s kterou se dlouhá léta detoxikuji, změřila přístrojem EAV. Dala mi kapky Joalis od MUDr. Jonáše s tím, že uvidíme, jak se moje tělo s prvokem vypořádá.

Toxoplazmózu mi před tím nikdy neměřila, kočky doma nemáme, tak je logické, že jsem našla viníka v mém kamarádovi a jeho kočkách. Věříte, že jsem se s ním i několik let kvůli tomu nebavila? Tak jsem se na něho zlobila. A on přitom vůbec nevěděl, že jsem byla těhotná a pak, že se na něho zlobím. Neřekla jsem mu to, proč taky, důkaz, že za to mohla toxoplazmóza z jeho koček, jsem neměla.

 

 

Jasné vidění?

Když už jsem nevěděla kudy kam, obrátila jsem se na místní jasnovidku, aby mi v tom udělala jasno. Pravda je, že se mnou hezky promluvila a řekla mi, že duše miminka chtěla přijít jen na krátkou dobu a zažít, jaké to je v těle.  A že je spokojené.

 

A že to není ničí vina, že mu přestalo tlouct srdíčko.

 

Můj rozum to pobral a já jsem pochopila, že je na mně, abych se s realitou smířila a přestala se obviňovat za to, co jsem předtím dělala a jak jsem myslela. Zaplatila jsem za ty rady a šla domů.

Až s tím, jak jsem se uzdravovala, jsem pochopila, že jsou věci mezi nebem a zemí.

A ty věci jsou mimo moji kontrolu.

Bohužel?

Bohudík?

Dnes vím, že když se dítě má narodit, narodí se.

 

Letos na jaře jsem vysela semínka oranžové dýně Hokaido a cuket do semenáčků. Jako malá holka jsem bydlela s rodiči v domě se zahradou. Když jsem odešla do světa, ztratila jsem blízký kontakt s půdou a rostlinami. Letos jsem dostala chuť se znovu k půdě a zahradničení vrátit.

Semínka tykví jsem aktivovala ve vodě, aby klíčila rychleji, pak jsem je dala do semenáčků, zalévala a čekala, že všechna vzejdou. Na začátku jsem byla klidná a dala jsem jim tak měsíc. To jim musí stačit, aby vyklíčila, říkala jsem si blahosklonně.

 

 

Za měsíc a půl, když se nic nedělo, jsem začala být netrpělivá. Jak to, že nerostou? Uklidnila jsem se, když za čas vyrazilo pár rostlinek. S radostí jsem je zalévala a mnula si ruce, jak to pěkně nakonec jde. Ale 3 semenáčky stále zůstávaly bez života.

Jak je to možné?

Jednou jsem to už nevydržela a hlínu ze semenáčků jsem opatrně vysypala. 2 semínka byla rozevřená, ale nevyklíčila. Z třetího rostl malý klíček. Fajn, opozdilče, dám ti šanci, řekla jsem mu a vrátila jsem ho zpět do hlíny.

Když jeho lístky vyrazily na světlo – to bylo radosti! Jak dny plynuly, stále měl slupku od semínka na sobě a ty 2 prvotní lístky se dál nerozevíraly. Ha, pomohu ti, myslela jsem si a opatrně jsem obal z lístků sundala. Od té chvíle se nic nedělo, rostlina stála. Za nějakou dobu začaly lístky usychat.

Jak to?

Nechápala jsem a když jsem je pozorovala, došlo mi to! To semínko je jako můj Tristan. Dávalo si načas, pak vyklíčilo, bylo slabé oproti ostatním klíčkům a pak odešlo. Bylo to proto, že jsem ho zranila, když jsem oddělala slupku od semínka? Nemělo dost síly růst dál? Nevím. Zaplavila mě však vlna pochopení, aha, tak Tristan prostě taky tak přišel na chvíli a odešel.

Někdy zapomínám, že život nemá cíl, že život je cesta, po které jdeme.

Je to zvláštní, ale to jedno konkrétní semínko mi připomnělo, že je normální, že příroda nedá vzklíčit a vyrůst všem semenům a nedá narodit se všem počatým dětem. Skláním se před tímto mystériem a již nepátrám po důvodech proč se tak děje.

S úctou všem nenarozeným dětem a nevyklíčeným semínkům.

 

 

 

  • 3 klíče odemykající uzdravení z potratu + 1 kouzelná formule navíc

    Stáhněte si můj návod ZDARMA a poznejte 3 klíče k vašemu zdraví. Odemkněte uzdravující schopnost vašeho ženského těla.

  • Nejnovější příspěvky
  • Sejděme se na Facebooku