fbpx

Můj příběh

Dnes jsem zralá a vyrovnaná žena. Miluji svou rodinu a těším se z našeho společného života. Učím se nelpět na svých očekáváních a přijímat dar života a přítomného okamžiku s otevřenou myslí a náručí dokořán.

V srpnu roku 2012 jsem však svět takto neviděla. Při kontrole v 11. týdnu mého těhotenství pan doktor – gynekolog - na ultrazvuku zjistil, že srdíčko plodu již netluče a poslal mě na kyretáž – vyčištění dělohy pod narkózou. Byla jsem v šoku, že mé vytoužené těhotenství je u konce a v té chvíli jsem nebyla schopna uvažovat a ptát se, zda jsou i jiné možnosti.

Já jako mrtvý brouk

Můj gynekolog a lékařka provádějící kyretáž se chovali jakoby o nic nešlo, prostě se té mrtvé tkáně zbavíme a dělohu vyčistíme kvůli hrozící otravě krvě a jedeme dál. «Na Vánoce už můžete být zase těhotná », snažila se mě uchlácholit příjemná paní doktorka před zákrokem.

Rozuměla jsem jim a začala jsem se tak i chovat. Jsou přece profesionálové, ne ? Mají s touto situací více zkušeností než já, říkala jsem si. Potratem jsem procházela poprvé.

Po kyretáži jsem však v sobě cítila zoufalé prázdno. Nevěděla jsem, co si počít.
Moje tělo volalo, že tak ne. Ale jak ? Zkusila jsem internet. Našla jsem bohužel pouze obecné informace a články, na jejichž konci na mě čekalo doporučení pořídit si doplňky buď pro uklidnění nebo na přípravu těla na další těhotenství.

Děloha se fyzicky uzdravila brzy, za pár týdnů, ale to velké prázdno uvnitř mně stále zůstávalo. Bytostně jsem cítila, že o svém zážitku potřebuji hovořit znovu a znovu a stále dokola. Manžel nechápal, proč to stále řeším, vždyť už je to přece dávno pryč. Připadala jsem si trapně, měla jsem pocit, že už jsem s tím otravná.

Oznámení, že čekáme miminko, jsem na prosbu manžela stále odkládala, s výjimkou mé maminky, nikdo nic netušil. A zrovna tak po potratu.

Sama v uzdravování

V té době jsem pracovala v bance jako obchodnice, byla jsem v kanceláři jediná žena mezi čtyřmi muži. A tak jsem chodila brečet na toaletu, když mě zavalila vlna lítosti a smutku. Později jsem se snažila tyto emoce rozdýchat a ustát, vlastně potlačit, aby nikdo nic nepoznal. Jsem přece v práci a tam emoce nepatří, říkala jsem si tak, jak jsem byla zvyklá dřív.

V mém okolí nebyla žádná žena se stejným zážitkem.

Skutečně ?

Až teprve poté, co jsem začala hovořit o svých pocitech s ostatními ženami, zjistila jsem, jak moc z nich spontánní potrat prožilo. O potratu jsem si dovolila hovořit s maminkou a sestrou a  s některými kamarádkami. Hodně se mi ulevilo, když jsem manžela přesvědčila, že o tom, co se stalo, promluvíme s naší tehdy třináctiletou dcerou. Ta, ač byla celé prázdniny mimo domov, stejně tušila, že se v rodině cosi významného odehrává.

Ačkoliv všechny ženy, s kterými jsem své tajemství sdílela, se mnou soucítily, nejhlubší porozumění tomu, co právě prožívám, jsem vnímala u těch žen, které spontánní potrat na vlastní kůži také zažily. Každá se s tím vyrovnávala víceméně sama, metodou pokusu a omylu. Některé i tak, že tento zážitek pohřbily hluboko v sobě.

Klíčový okamžik 

Už jen ten pocit sounáležitosti s druhými ženami mi pomohl vydat se na cestu objevování sebeuzdravujících mechanizmů ženského těla. Zlom nastal, když jsem si uvědomila, že potrat s následnou kyretáží nemohu jen tak přejít.

Trvalo mi 3 roky a 9 měsíců než jsem potrat úplně zpracovala. To vím úplně přesně.

Společenské tabu

Roky od mého zážitku plynou a mně připadá, že téma potratu a zotavení z něho je stále víceméně tabu. Je to proto, že se to odehrává « tam dole » ? Nebo proto, že se tím dotýkáme otázek života a smrti, které jsou mimo naši kontrolu ?

Hraje roli i to, že smrt je v naší v kultuře spojena se strachem a úzkostí?

Mrzí mě, když vidím ženy, které mají roky po potratu a kyretáži zdravotní potíže a nikdo jim neřekl, že je to důsledek toho, že:

- k spontánnímu potratu přistupují bez emocí tak, jak jim ukázal třeba jejich gynekolog,

- tuto zásadní událost ve svém životě stále nepřijaly,

- se nerozloučily se ztraceným členem rodiny,

- mají strach znovu otěhotnět.

Poznala jsem, že tělo je fascinující výtvor a pokud mu to dovolíme, samo se navrací do harmonického stavu.

Na záladě svých prožitků jsem se rozhodla sdílet své zkušenosti a vytvořit bezpečný prostor pro ženy, kde mohou svá zranění spojená s potratem zahojit.

Dnes je pro mě spontánní potrat významným zážitkem z mé minulosti, který mně i přes svou bolestivost, poodhrnul roušku mystéria zvaného Ženství. A naše rodina je bohatší o jednoho člena, který s námi sice pobyl velmi krátce, ale v našich srdcích zůstává navždy.

Jsem vděčna za to, že jsem žena.

Jsem vděčna za život.